Údolí Bada se nachází na ostrově Sulawesi v Indonésii, uvnitř národního parku Lore Lindu.
Jeho hlavní atrakcí je více než 400 megalitických soch rozsetých po celém údolí, z nichž 30 má antropomorfní rysy, které někteří přirovnávají k sochám Moai na Velikonočních ostrovech nebo je dokonce považují za zpodobnění dávných návštěvníků z jiných světů.
Nejmladší z těchto soch pocházejí ze 14. století našeho letopočtu a v místním jazyce Badai se nazývají watu (kámen), v indonéštině pak arca (socha).
Účel těchto soch je záhadou, stejně jako to, kdo je vytesal.
Největší ze soch v údolí Bada.
Sochy byly objeveny západními archeology v roce 1908, ačkoliv místní o jejich existenci vědí nejméně od 14 . století našeho letopočtu.
Tucty těchto soch se liší jak svým vzezřením, tak stářím - odhaduje se, že jsou 5 000 až 1 000 let staré. Pokud by to tak skutečně bylo, byly by nejstarší ze soch nejméně o 500 let starší, než sochy Moai na Velikonočních ostrovech.
Někteří badatelé věří, že nějak souvisejí s megalitickými kulturami Laosu, Kambodže a částí Indonésie, kde můžeme najít různé megalitické stavby.
Morfologie soch v údolí Bada je však v celé jihovýchodní Asii naprosto unikátní.
Dánské dámy stojící před jednou ze soch ve 30. letech 20. století. [Wikipedia]
Místní legendy sochy spojují s kultem předků, ale také s obětními rituály a dokonce mýty o tom, jak v dávných dobách delikventi a zloději zkameněli:
"Například jedna ze soch jménem Tokala’ea, byla násilníkem, který se proměnil v kámen; hluboké zářezy v kameni představují jizvy od nožů. Jiná socha, nazývaná Tadulako, byla kdysi uznávaným ochráncem vesnice, který se však proměnil v žulu poté, co ukradl rýži. Pak byl ponechán na místě, aby neustále viděl na údolí a vesnici, jejíž obyvatele zradil."
Někteří místní obyvatelé dodnes věří, že sochy mají nadpřirozené schopnosti a dokáží se samy pohybovat. Mnozí z nich je připisují našim předkům, kteří byli údajně bytostmi, jež přišly před tisíci lety z nebes.
Megalitické pozůstatky v údolí Bada.
Acheologové dokázali identifikovat mužské i ženské sochy, které se odlišují ztvárněním genitálií a rysy ve tváři, jako jsou dlouhé vlasy u žen.
Jiné sochy jsou naopak minimalistické, kdy tvář naznačuje pouze nevýrazná linka představující obočí, tváře a bradu. Většina z těcho soch stojí osamoceně, nicméně malá část z nich je rozmístěna tak, že tvoří skupinky. Zajímavá je jejich výška - některé sochy jsou vysoké více než 4 metry.
Některé ze soch také znázorňují zvířata.
Ty, které představují lidské postavy, mají velké hlavy, obrovské oči a vysoké, útlé tělo. Většina ze soch už dávno spadla a leží na zemi, mnoho z nich je napůl pohřbených pod zemí nebo se nachází částečně ve vodě na břehu řek nebo uprostřed zavlažovaných rýžových polí.
Megalitická socha Baula v údolí Bada. Mnoho soch je povalených uprostřed rýžových polí. [Wikipedia]
Údolí Bada je známé také pro své Kalambas, kruhovité hrnce vytesané z jediného kusu kamene.
Tyto hrnce se stejně jako sochy nacházejí po celém údolí a můžeme je najít v mnoha tvarech a velikostech.
Archeologové zjistili, že některé Kalambas mají uprostřed kruhovitý otvor nebo dvojici otvorů.
Navzdory tomu, že i jejich účel zůstává záhadou, myslí si někteří, že tyto hrnce mohly sloužit jako vany ke koupeli vysoce postavených osob nebo králů.
Někteří naznačují, že tyto obrovské hrnce byly používány jako rakve, nebo možná i jako cisterny na vodu.
Archeologové jsou nicméně přesvědčeni, že k těmto hrncům kdysi patřily i "poklice" - poblíž většiny z nich byly totiž nalezeny velké ploché kameny, které svojí velikostí odpovídají hrncům a které se přesně hodí k jejich zakrytí.
Jak sochy, tak hrnce však byly opuštěny už dávno a protože archeologové nenašli v jejich okolí žádné nástroje, kterými byly vyrobeny, ani žádné pozůstatky zemědělských plodin, které by mohly být sochám obětovány nebo uchovávány v hrncích, nemáme dodnes nejmenší tušení kdo a proč tyto megalitické artefakty vyrobil.