Studie spekuluje, že při kolonizaci nových světů může být původní život jednoduše zničen. Kolonizátoři v podobě robotů vybavených umělou inteligencí by mohli obsadit celou galaxii nebo kupu galaxií svými klony a v podstatě tak z každé sluneční soustavy vytvořit obrovský superpočítač, přičemž by byl veškerý tamní život zničen.
Vesmír je obrovský. Podle odhadu se v naší galaxii nachází až 400 miliard hvězd. Ve známém vesmíru by pak mohlo být až 500 miliard galaxií. Pokud tato čísla vynásobíme a poté vydělíme pravděpodobností výskytu planet na kterých by mohl existovat život, vyjde nám, že ve vesmíru by mohlo existovat až 50 000 000 000 000 000 000 000 (5×1022) obyvatelných planet. Kde tedy všechen život je?
Tato otázka nás přivádí k problému, který je známý jako Fermiho paradox a který se ptá, jak je možné, že jsme mezi tolika obyvatelnými planetami stále nenarazili na stopy mimozemského života.
Někteří si myslí, že mimozemský život by mohl hibernovat, jiní zase, že výskyt komplexního života není zase tak častý a že v jeho vývoji něco brání. Někdo naopak tvrdí, že lidská civilizace je zatím natolik bezvýznamná, že mimozemskému životu jednoduše nestojí za kontakt.
Profesor Alexander Berezin, teoretický fyzik z Národní výzkumné univerzity elektronických technologií (MIET) v Rusku nyní přichází s jiným vysvětlením toho, proč jsme zatím nenarazili na žádné vesmírné sousedy. Svoji teorii nazývá "První dovnitř, poslední ven" řešení Fermiho paradoxu.
Ve své studii, která zatím stále čeká na kritické ohodnocení vysvětluje, že tento paradox by mohl mít "zcela triviální vysvětlení, které nevyžaduje žádné kontroverzní předpoklady". Dodává nicméně, že toto vysvětlení by mohlo být pro mnoho lidí jen těžko přijatelné, neboť "předvídá velice neradostný budoucí konec naší civilizace".
Základen podle profesora Berezina je, že mimozemský život je v současné době definován příliš úzce. A možná má pravdu.
"Vědecká povaha civilizací objevujících se na mezihvězdné úrovni by neměla hrát roli." píše ve své studii.
"Mohly by to být biologické organismy, jako jsme my, ale také nepřátelské umělé inteligence rebelující proti svým tvůrcům, nebo distribuovaná celoplanetární vědomí jako ta, která jsou popsána v knize Solaris od Stanislava Lema."
Nicméně i když svůj pohled rozšíříme tak, aby zahrnoval výše uvedené možnosti, stále na nikoho nenarazíme.
Profesor Berezin však vysvětluje, že jediný parametr, který by nás měl zajímat, je fyzická hranice za kterou už nejsme schopni existenci této civilizace rozpoznat. "Jediná proměnná, kterou jsme schopni objektivně změřit je pravděpodobnost toho, že je život zjistitelný z určité vzdálenosti od Země." vysvětluje profesor Berezin. "Abychom to zjednodušili, říkejme tomu třeba parametr A."
Pokud mimozemská civilizace nedosáhne parametru A, ať už tím, že bude schopná vykonávat mezihvězdné lety, komunikovat na mezihvězdné vzdálenosti nebo jakýmkoliv jiným způsobem, sice stále existuje, ale její existence nevyřeší náš paradox.
"Co když ale první civilizace, která vyvine možnost cestovat na mezihvězdné vzdálenosti, zároveň s tím i zničí všechny své soupeře při snaze urychlit svoji vlastní expanzi?" Právě touto možností se zabývá hypotéza profesora Berezina.
Ve skutečnosti to neznamená, že by extrémně vyspělé mimozemské civilizace úmyslně ničily jiné formy života. Ve skutečnosti by si prostě vůbec nemusely všimnout, že jiné formy života existují.
"Prostě by si jich vůbec nevšimly, stejně jako si dělníci při stavbě budov nevšimnou mraveniště a prostě ho při stavbě zničí." píše profesor Berezin.
Zároveň však netvrdí, že my jsme v tomto případě těmi mravenci. Ve skutečnosti jsme to my, kdo by se mohl v budoucnu stát ničitelem světů, které dnes hledáme.
"Za předpokladu, že je předkládaná teorie správná, co to znamená pro naši budoucnost?" ptá se profesor Berezin.
Stejným způsobem by se ale mohla chovat i umělá inteligence, která se vymkla z rukou svým tvůrcům, nebo proti nim povstala. Dá se předpokládat, že stoje vybavené umělou inteligencí nebudou při mezihvězdných letech omezeny tak, jako biologické organismy a proto bude jejich šíření rychlejší a mnohem úspěšnější.
"Jedna nepřátelská umělá inteligence by mohla snadno obsadit celou skupinu galaxií kopiemi sebe sama a proměnit tak v podstatě každou sluneční soustavu v obrovský superpočítač. Nemá smysl se ptát, proč by něco takového dělala. Vše, na čem záleží je, že by tu možnost měla."