Jakutsko, severovýchodní republika Ruska s celkovou rozlohou 3 083 523 km2 je v podstatě neprozkoumanou a velmi nevlídnou oblastí plnou močálů. Můžeme zde najít i místo, kterému se místní obyvatelé snaží za každou cenu vyhýbat, protože kdo podle nich vstoupí do tamního Údolí smrti se už nikdy nevrátí zpět.
Právě zde, v této záhadné a zmrzlé krajině, lidé údajně objevili podivné kovové koule, jejichž původ a účel je pro vědu stejně tak nevysvětlitelný, jako kontroverzní.
Místní označují tuto oblast jako Uliuiu Cherkechek, Údolí smrti.Kdokoliv, kdo se do tohoto údolí vydá, může narazit na velké množství záhadných kovových koulí, které mají údajně mimozemský původ.
Mimozemská obranná síť? Skoro to zní, jako vystřižené z filmu Muži v černém, nicméně několik lidí, kteří tuto oblast navštívili a koule na vlastní oči spatřili tvrdí, že jsou "strategicky rozmístěny".
Tento fakt dal vzniknout mnoha konspiračním teoriím které naznačují, že tyto koule nejen, že jsou mimozemského původu, ale byly zde záměrně rozmístěny na obranu před nebezpečím z vesmíru a "nepřátelskými energiemi".
Nicméně pokud ponecháme stranou všelijaké spekulace, faktem zůstává, že tato oblast byla místem hned několika katastrofických událostí, jako byla Tunguzská exploze v roce 1908, Chulum v roce 1984 nebo Vitim v roce 2002. Jako kdyby na sebe tato oblast doslova přitahovala zkázu.
Takto podle průzkumníků, kteří se do oblasti odvážili, vypadají záhadné kovové koule trčící ze země. [Biblioteca Pleyades]
Lidé žijící poblíž tohoto nebezpečného místa za tím však žádnou záhadu nevidí - Údolí smrti vděčí svému jménu za nespočet smrtí a nemocí, které zasáhly každého, kdo se odvážil zabloudit do blízkosti některé z těchto koulí.
Místní legendy také vyprávějí o tom, že v této nehostinné oblasti žijí pradávní démoni "Taiga".
V roce 1853 napsal průzkumník R. Maak: "V Suntaru (Jakustské osídlení) jsem se dozvěděl, že na horním toku řeky Viljuj existuje potok jménem Algy timirbit (což by se dalo přeložit jako "velká kotlíková prohlubeň") který se vlévá do řeky Viljuj. V lese poblíž jeho břehu se nachází obrovský kotel vyrobený z mědi. Jeho velikost je neznámá, protože nad zem vystupuje pouze jeho okraj, ale uvnitř něj roste několik stromů."
V roce 1936 pak poblíž řeky Olguidakh ("místo s kotlem") geolog vedený staršími z místních kmenů narazil na hladkou kovovou polokouli zbarvenou do ruda, trčící ze země, jejíž okraj byl tak ostrý, že bylo možné si o něj rozříznout nehet. Vnější stěna této polokoule byla zhruba 2 centimetry silná a ze země vyčnívala zhruba pětina jejího průměru. Informace o tomto nálezu byly později předány i místním orgánům v Jakutsku.
Některé z těchto záhadných objektů se zdají být pohřbené pod zemí. [Biblioteca Pleyades]
V roce 1979 se archeologická expedice vyslaná z Jakutska pokusila tuto polokouli najít. Členy týmu doprovázeli průvodci, kteří polokouli v mládí údajně několikrát spatřili, ale jelikož krajina se od té doby razantně změnila, nepodařilo se skupině polokouli najít.
Stejnou věc nicméně zaznamenal i N. D. Arkhipov, výzkumník studující starodávné kultury Jakutska, který napsal: "Mezi místními obyvateli žijícími v okolí řeky Viljuj koluje už od dávných dob legenda o existenci bronzových kotlů, neboli olguis, na horním toku řeky. Tato legenda si rozhodně zaslouží pozornost, už proto, že oblastí, o které se v ní hovoří, protéká hned několik říček nazvaných Olguidakh - Kotlíkové říčky."
Lovci, kteří se do těchto míst vydali tvrdí, že některé z těchto koulí se nacházejí pod vodou, zatímco jiné jsou napůl pohřbené pod zemí. Některé už zcela zakryla vegetace a jsou tak naším očím skryté. Nicméně všichni lovci se shodují na tom, že celá oblast je těmito koulemi doslova poseta.
Olguis jsou údajně vyrobeny z neznámého kovu podobného mědi.
Tento kov je extrémně odolný a tvrdý, nicméně díky strachu, který místní z koulí mají dosud nikdo nebyl schopen získat jeho vzorek a podrobit jej analýze. Několik málo testů, které byly na koulích provedeny, bylo vesměs ignorováno a je považováno za neprůkazné, zejména proto, že se nepodařilo určit složení těchto objektů.
Lovci také tvrdí, že koule se časem stále více propadají do země a díky tomu mizí. Nechávají však za sebou na zemi podivné skvrny, v nichž nemůže růst žádná vegetace, což je také důvodem, proč mnoho starších z místních kmenů tyto koule a zemi, kde se nacházejí, proklíná.
Je také velice zajímavé, že ačkoliv existence těchto koulí se zdá být velice dobře zdokumentovaná formou ústních i psaných popisů, není možné najít žádnou jejich fotografii.
Mikhail Koretsky z Vladivostoku, který tuto oblast navštívil napsal:
"Byl jsem tam celkem třikrát. Poprvé v roce 1933, když mi bylo deset - cestoval jsem s mým otcem, který si do této oblasti přišel vydělat peníze - později v roce 1937 už bez mého otce. Naposledy jsem tam byl se skupinou mladých lidí v roce 1947."
"Údolí smrti se rozkládá podél pravého přítoku řeky Viljuj. Ve skutečnosti je to celý řetězec údolí podél povodňových území. Třikrát jsem tam byl s průvodcem, Yakutem. Nešli jsem tam proto, že by tam byl život jednoduchý, ale proto, že jste tam mohli rýžovat zlato aniž by hrozilo, že vás na konci sezóny někdo okrade nebo vám vpálí kulku zezadu do hlavy."
"Pokud jde o ty tajemné předměty, nejspíš jich tam bude opravdu hodně, protože já sám jsem během tří sezón viděl sedm těchto 'kotlů'. Všechny mně naprosto zmátly, zejména kvůli své obrovské velikosti - mezi šesti a devíti metry v průměru."
"Navíc byly vyrobené z nějakého podivného kovu. Všichni mluvili o tom, že jsou vyrobené z mědi, ale já jsem si jistý, že to nebyla měď. Nedala se do nich vyrýt značka ani naostřeným studeným dlátem, a to jsme to zkoušeli vícekrát. Ten kov se nedal odlomit, odštípnout a ani kladivo na něm nezanechalo žádné stopy. V mědi by kladivo určitě zanechalo znatelné důlky nebo díry. Ale tato 'měď' byla pokrytá vrstvou nějakého materiálu připomínajícího smaragd. Nebyl to ale materiál vytvořený oxidací a ani ten nebylo možné poškrábat nebo odštípnout."
"Nenašli jsme žádné šachty, které by vedly do podzemních komor. Všiml jsem si ale, že vegetace kolem těchto 'kotlů' není normální - byla naprosto odlišná od toho, co rostlo v okolí. Byla mnohem bujnější: lopuchy s obrovskými listy, dlouhými stonky, podivná tráva, která byla o polovinu vyšší než normální člověk. Celá naše skupina (šest lidí) strávila v jednom z těchto 'kotlů' noc. Necítili jsme se nijak špatně a ráno jsme v klidu bez jakýchkoliv nepříjemností odešli. Nikomu potom nebylo špatně. Až na to, že o tři měsíce později jednomu z mých přítel vypadaly všechny vlasy. A na levé straně mé hlavy (té, na které jsem tehdy spal) se objevily tři malé bolavé skvrny velikosti mince. Snažil jsem se jich zbavit celý život, ale stále je tam mám."
"Žádná z našich snah odštípnout alespoň malý kousek z těchto podivných 'kotlů' nebyla úspěšná. Jedinou věcí, kterou jsem si odtamtud dokázal odnést, byl kámen. Ne však obyčejný kámen, byla to dokonale kulatá polokoule, která měřila v průměru šest centimetrů. Byla černá a neměla na sobě žádné známky opracování, ale přesto byla velice hladká, jako kdyby ji někdo vyleštil. Našel jsem ji uvnitř jednoho z těch kotlů."
"Vzal jsem ten suvenýr s sebou do vesnice Samarka, v kraji Chuguyevka v regionu Primorsky (sovětský Dálný východ), kde v roce 1933 žili moji rodiče. Neměl jsem tehdy nic na práci, dokud se moje matka nerozhodla postavit si dům. Potřebovali jsme nařezat sklo, abychom ho mohli dát do oken, ale v celé vesnici nebyl jediný řezák na sklo. Zkusil jsem tedy sklo uříznout hranou té polokoule a šlo to překvapivě snadno. Poté byl můj suvenýr často používán namísto diamantové čepele našimi přáteli a příbuznými. V roce 1937 jsem ten kámen dal mému dědečkovi, ale toho podzimu jej zatkli a odvezli do Magadanu, kde ho bez soudu drželi až do jeho smrti v roce 1968. Nikdy jsem se nedozvěděl, kde můj kámen skončil..."
Ve svém dopise dále Koretsky uvádí, že mu v roce 1933 jeho jakutský průvodce řekl, že:
"...před pěti nebo deseti lety objevil několik kulatých kotlů (byly naprosto kulaté) které trčely ze země výše, než kolik měří dospělý člověk. Vypadaly jako úplně nové. Později je tento lovec znovu spatřil a nyní už byly rozbité a poházené všude po okolí."
Mohly by tedy záhadné kotle skutečně existovat? Zdá se, že svědectví je na to více než dost a věda si s nimi jednoduše neví rady. Na druhou stranu, absence jakékoliv jejich fotografie je velice podezřelá...