Tavení kamene pomocí rostlin: Bylo mýtické "zelené dláto" skutečným starověkým nástrojem?

Všechny existující kameny, seřazené v Mohsově stupnici podle své tvrdosti - od 1. stupně (nejměkčí, mastek) až po 10. stupeň (nejtvrdší, diamant) - jsou opracovatelné nástroji vyrobenými z něčeho tvrdšího, než jsou ony. To znamená, že se opracovávají a upravují minerálním nástrojem s vyšším stupněm tvrdosti, nebo častěji kovovým nástrojem.

Od 1. do 6. stupně (většinou vápencové kameny) stačí měděné nebo bronzové nástroje. Pro kameny od 7. stupně výše (mnohem tvrdší a většinou křemičité) však potřebujeme železné nebo ocelové nástroje. Jak ale starověcí kameníci opracovávali nejstarší, nejtvrdší kameny v době, kdy ocel neexistovala a k železu nebyl přístup?

Proč právě nejtvrdší kameny?

Mnohé z nálezů pocházejí z období nebo geografických kontextů, kde železo neexistovalo: tj. ve Starém světě před rokem 1200 př. n. l. a v Novém světě před jeho znovuobjevením Kryštofem Kolumbem. Přesto je překvapivé, že v těchto oblastech a obdobích byly opracovávány právě nejtvrdší kameny a to s velkou zručností a mimořádně důmyslným zpracováním. Dokonce se zdá, že jim dávné civilizace dávaly přednost, a to i přes obtíže při jejich opracování (při němž se navíc některé z kamenů mohou ošklivě štípat). Jako by jejich tvarování bylo pro starověké kameníky samozřejmostí.

Nalezeny byly smaragdy, kvarcity, obsidiánové šperky a amulety s velmi jemnými zářezy a rytinami; štíhlé vázy ze syenitu s velmi tenkými stěnami s hladkým, bezvadným povrchem; pohár krále Narmera z porfyru; dioritové tabulky s basreliéfy na dokonale hladkém pozadí a dlouhé texty v drobných hieroglyfech nebo klínopisných znacích, vyvedené dokonalou grafikou, bez šmouh, jako by byly spíše vyraženy než vytesány.

A pPak jsou tu ale mnohem větší opracované kameny - dioritu v Puma Punku, neuvěřitelně poskládané peruánské, egyptské a japonské stěny s milimetrově přesnými spoji mezi obrovskými andezitovými bloky s 20, 30 nebo dokonce 40 rohy. Jsou tu i čedičové balvany vysoké tři metry opracované jako grandiózní olmécké hlavy. Dalším zázrakem jsou 70 tunové žulové bloky s velmi zřetelnými řezy, které byly vydlabány a byly z nich vyrobeny obrovské sarkofágy v Sakkáře, jejichž i vnitřní povrchy jsou stejně hladké jako ty vnější.

Všechny tyto práce prováděli starověcí kameníci na tvrdých křemičitých horninách - až do 8. nebo 9. stupně stupnice tvrdosti.

Ničeho z toho teoreticky nebylo možné dosáhnout pouhou silou svalů a pomocí starověkých nástrojů, které jsou v archeologických nálezech. Kameníci zřejmě manipulovali s tvrdým kamenem s vysokou mírou zručnosti - ale neměli k dispozici silné pily, dlátka, speciální ocelové vrtáky a nástroje poháněné motorem. Zdá se to prostě nemožné. Jak to tedy dokázali? S čím?

Divoké závěry a teorie

Je poměrně jasné, že tato nevysvětlitelná technická dokonalost vyvolala spoustu závěrů a teorií všeho druhu, z nichž mnohé svévolně přenášejí prostředky, metody a znalosti dneška do nejvzdálenější minulosti. Setkáváme se s hypotézou, podle níž byl kámen rozemlet, smíchán s vodou a odlit do forem (s neúměrným vynaložením energie). V jiné se říká, že kámen byl změkčen směsí kyselých rostlinných šťáv a vytvarován aby pak následně opět ztvrdnul.

Další teorie říkají, že starověcí lidé používali lasery, radioaktivitu, nebo že měli velmi vyspělé stroje, které jim poskytla záhadná ztracená civilizace. A samozřejmě existuje hypotéza, že práce byla provedena s pomocí mimozemských bytostí a jejich vyspělé technologie. Takové hypotézy však nikdy nebyly podpořeny jediných fyzickým důkazem.

Pojďme ale na tuto technologickou záhadu aplikovat řešení pomocí Occamovy břitvy, která říká, že to nejjednodušší vysvětlení bývá obvykle správné.

Použití kyseliny k opracování nejtvrdších kamenů

Jediným praktickým systémem, který byl k dispozici pro působení na zmíněné minerály, odolné vůči fyzickému působení (nebo nezvládnutelné fyzickým působením), byla chemie - konkrétně využití přirozené schopnosti některých prvků rozkládat jiné materiály v důsledku jejich neslučitelnosti; neslučitelné chemické prvky, které se dostanou do vzájemného kontaktu, reagují tak, že se navzájem zničí. To znamená vyvolat řízenou reakci a zastavit ji ve správný čas: kámen by se tak vlivem žíravé látky (s ním nekompatibilní), která by na něj chemicky zaútočila rozpadl, místo toho, aby se na něj použily nástroje, případně dříve, než se na něj nástroje použijí.

Stručně řečeno, kyselá chemická látka by vykonala většinu (nebo část) práce potřebné k dosažení požadovaného účinku - to vše při úspoře času, úsilí a materiálu. A jak si ukážeme později, tento přístup byl zcela v dosahu starověkých řemeslníků, i když není jasné, jak tomuto přírodnímu jevu a jeho možnému výhodnému využití porozuměli.

Faktem je, že tato intuice byla zřejmě operativně realizována, a to velmi jednoduchým a vůbec ne záhadným způsobem. Protože - na rozdíl od jiných navrhovaných řešení - kyselina nemění strukturu kamene, ale doslova jej zkapalňuje a při pečlivém zacházení dokáže z bloku odstranit všechny nadbytečné části (nebo materiály).

Rozdíl oproti ručnímu nářadí je v tom, že kyselina pracuje bez tření - funguje na atomární úrovni. To je vše.

O spolehlivosti této hypotézy máme přímé (materiální) i nepřímé (nemateriální) důkazy. Přímými stopami jsou konkrétní důkazy o použití této metody v artefaktech a stavbách. Výsledky výše popsaného postupu jsou ohromující, když je pozorujeme pouhým okem.

Není pochyb o tom, že při zvětšení pod mikroskopem by opracované kameny ukázaly rovnoměrnost "řízeného rozpouštění" provedeného kyselinou i v nejhůře dosažitelných částech kamene. To je v protikladu k rýhám, které by byly vytvořeny kovovými nástroji. Jako "chemické dláto" může kyselina proniknout všude.

Jak je uvedeno výše výše, neexistují žádné archeologické důkazy o moderních technologiích a nástrojích používaných v dávné minulosti. Kyselina však v přírodě existovala vždy. Kdybychom chtěli, mohli bychom ji k opracování kamene použít i dnes.

Mohli bychom s ní - kapku po kapce - vyrývat a propichovat drahé kameny, vytvářet prázdné dutiny váz a uhlazovat jejich stěny, modelovat sochy, a dokonce i vyrábět rakve z obrovských žulových bloků. Vrstvu po vrstvě by kyselina spotřebovala vnitřek kamene a vyhladila ho; nebo, pokud bychom ho chtěli místo toho označit, mohli bychom ho pokrýt vrstvou vosku (který na kyselinu nereaguje), seškrábat vosk v místech, kde jsme chtěli kámen označit, a pak tato místa zalít kyselinou.

To by například mohlo vysvětlovat, jak Mojžíš vyryl desatero do kamenných desek, protože i babylonský Talmud, Sota 48b, popisuje, jak se k broušení kamene používá něco jménem Šamìr. Pro psaní na kámen v té době by dávalo smysl, že Mojžíš použil stejnou metodu, kdy nejprve označil písmena inkoustem, pak je přejel Šamìrem a teprve pak je vyryl.

Proniknutím kyseliny do přírodních puklin bychom mohli vyjmout balvany z jejich skalnatého podloží a rozřezat je podle vlastního uvážení. A možná bychom ji mohli využít i ve stavebnictví v podobě žíravé pasty nebo malty, která by zmizela poté, co by rozežrala nerovnosti a vyhladila výškové rozdíly mezi balvany. Tím by se eliminoval prostor potřebný pro spáry a stavba by získala vzhled kamenné zdi postavené na sucho.

Zdá se, že to byl jediný způsob, jakým bylo možné pro starověké kameníky opracovávat velmi tvrdé kameny na bázi křemene. Použít by se samozřejmě dal i na měkčí kameny, jako je vápenec, mramor a alabastr, protože stejná kyselina napadá i všechny ostatní druhy kamene. Ve skutečnosti napadá všechny materiály kromě zlata, olova a vosku.

Zajímá nás tedy hlavně to, že kyselina, kterou hledáme, je jediným přírodním rozpouštědlem křemíku - a tento aspekt nám umožňuje ji s jistotou identifikovat. Jedná se o kyselinu fluorovodíkovou (chemická značka HF), jednu z nejagresivnějších, extrémně reaktivních, žíravých a jedovatých chemikálií. To je látka, kterou používali starověcí kameníci. To je jejich tajný nástroj.

Získávání tajného nástroje na opracování kamene

Ale jak a z čeho ji získali?

Nepřímé stopy naznačují její původ. Dávné legendy hovoří o magickém "něčem", co dokáže oslabit nebo zničit každý druh kamene: "něco", co bylo od nepaměti vyhrazeno jen mocným a neznámé všem ostatním, běžným lidem. V určitém okamžiku to však bylo nahrazeno železem, opuštěno a nakonec zapomenuto. Tak se to alespoň dělo ve Starém světě; v Novém světě byly tyto vědomosti historií vyhlazeny.

Bohužel stop je velmi málo. Existuje letmá zmínka o "farru" - látce perského krále Zala, která působila jako kyselina fluorovodíková. Jiná, neméně kusá zmínka se zmiňuje o nejasné "rostlinné směsi", kterou vymysleli egyptští učenci ke změkčení kamene. Snad šlo o tentýž "neznámý cement", který byl tenký jako list papíru a který podle arabského učence Abd el-Latifa (12. století) spojoval kameny Velké pyramidy, v níž byly nedávno nalezeny "rostlinné prvky".

O moc více údajů nenajdeme ani v mýtech a textech starého Izraele, včetně Bible. Tam byl tento objev - dar Boží, který později zmizel - použit pouze dvakrát. Židé jej nazývali Šamìr.

Šamìr

První případ, kdy můžeme s jitotou tvrdit, že byl použit Šamìr, bylo vyrytí desatera do kamenných desek a vyrytí jmen 12 kmenů na drahokamy kněžských rouch. Podruhé to bylo při broušení kamenů Šalomounova chrámu, jak přikázal Bůh: šlo o vápenaté kameny, ale použité drahokamy byly téměř všechny křemičité, což potvrzuje, že Mojžíš použil kyselinu fluorovodíkovou - Šamìr.

Popis vzhledu této hmoty je poněkud vágní a nejednoznačný, ale její chování nikoli. Zpracovávala nejtvrdší kameny a zanechávala dokonalý, hladký povrch beze zbytků; musela být uchovávána v olověném koši (vzduchotěsná váza by explodovala) a izolována vlnou a otrubami; měla těžké vedlejší účinky (například popálila Mojžíše a otrávila a zabila chrámové dělníky) a dlouhodobě se stávala neúčinnou.

To je jednoznačný obraz popis oné silné kyseliny, který ale nepomáhá odhalit její původ a podstatu jejího získávání.

Vyloučíme-li, že by byla, jak se předpokládá, minerální (například nějaká forma diamantového prachu) nebo živočišná, zbývá nám jen rostlinný původ.

Některé spisy týkající se Šamìru varují, abychom ji neztotožňovali s Euforbií, žahavým keřem; ale proč, pokud by to nebyla také rostlina? A tím bohužel dostupné informace končí.

Spojení Šamìru a peruánského Pita

Překvapivá odpověď však nečekaně přichází až z dalekého Peru, kde podle ústní tradice od dob, kdy "staří" začali sestavovat kameny svých obrovských zdí, používali tajemnou rostlinu Pito, která je popisována jako nízká plazivá tráva s červenými listy.

Tradice potvrzuje, že Pito, nebo spíše jeho výtažek, dokáže roztavit každý kámen (badatel Percy Fawcett hovoří o amfoře ukradené z incké hrobky, omylem rozbité, a o tom, jak z ní vytekla tekutina a rozpustila kámen pod ní) a také železo. Také prohlašuje, že místní bohové kdysi dali lidem dvě rostliny, aby jim ulehčili práci: koku a Pito.

Židovské mýty se zmiňují o divokém kohoutovi, který pomocí Šamìru udělal ve skalách mnoho malých děr, do nichž zasadil stromy. V Peru také spojují Pito s ptákem, který je podle několika svědectví zvyklý otírat zobákem listy rostliny o skály: tím změkčí kámen, v němž si pak vyhloubí hnízdo.

A je toho víc. Divoký kohout používal Šamìr také k erozi skleněné desky položené na hnízdě, která zakrývala jeho mláďata, a peruánský pták dělal přesně totéž s bylinou Pito, pouze s tím rozdílem že jeho deska byla vyrobena ze železa.

Takto podobná vyprávění nemohou být pouhou náhodou. V různých souvislostech tito ptáci zřejmě používají dvě různé žíravé chemické látky, které v příbězích působí naprosto stejně. Na obou stranách oceánu tedy máme dva prvky se společnými vlastnostmi a stejným rozsahem působení: jedinečnou schopností napadat křemík.

A nyní lze vše redukovat na jednoduchý sylogismus: pokud dva faktory působí stejně na třetí, znamená to, že jsou si rovny. Dokonce i legendy vyprávějí stejný příběh. Stručně řečeno, účinná složka Pita a Šamìru byla stejná.

Navíc víme, že Šamìr byl kyselina fluorovodíková a Pito byla rostlina. Pokud to ještě více zjednodušíme, obě tyto látky - Pito i Šamìr - byly vlastně jen jedna se stejným vzorcem: kyselina fluorovodíková, HF, která se získávala z rostlin. Pravděpodobně však nešlo o stejný druh rostliny.

V dnešní době známe více než 40 rostlin s vysokým obsahem jedovaté kyseliny fluorovodíkové, kterou absorbují z půdy a syntetizují, aby se ochránily před býložravci, ve formě sloučeniny zvané kyselina fluoroctová.

A získat kyselinu fluorovodíkovou z kyseliny fluoroctové není o nic složitější než uvařit čaj: stačí rostlinu povařit ve vodě, roztok vydestilovat a pak jej zkoncentrovat. S kyselinou fluorovodíkovou rozpuštěnou ve vodě se pak dá nakládat velmi opatrně i při pokojové teplotě.

Různé světadíly, stejná technika

Už nám tedy zbývá jen spojit si Šamìr a Pito s rostlinami s potencionálně nejvyšším obsahem kyseliny fluorovodíkové.

Nejvhodnějšími kandidáty jsou Dichapetalum rostoucí v Africe a Palicourea rostoucí v Jižní Americe (shodou okolností jde o oblasti našeho zájmu). Obě jsou nepříliš atraktivní a málo hospodářsky hodnotné, nemají žádné známé využití (pouze jako jed na krysy v případě Dichapetalum) a dnes nejsou předmětem žádné zvláštní pozornosti.

V dávné minulosti však objev jejich zvláštních předností umožnil prvním civilizacím vytvářet úžasné umělecká díla a neuvěřitelné stavby z materiálů, které jsou jinak k přírodním vlivům velice odolné.

V Peru a Bolívii, kde se palicourea hojně vyskytuje, byla přímo a hojně využívána v předinckém stavebnictví. Není důvod pochybovat o tom, že v Egyptě a mimo Afriku se k provádění menších a nákladných prací používala pouze kyselina získaná z Dichapetalu.

Kdo, kde a kdy tento vzácný zdroj identifikoval, není známo a "jak" je možná triviální. Možná si starověcí lidé skutečně všimli, co dělají ptáci, nebo viděli působení samotných rostlin. Bez ohledu na to se starověcí řemeslníci učili ze zkušenosti, a protože se naučili využívat energii ohně, vody a větru, objevili také rostlinné nebo živočišné šťávy, které tavily kameny, léčily nebo zabíjely. Pozorovali tuto sílu, uvědomovali si její potenciál a využívali ji.

Skutečnou záhadou však není, jak tyto znalosti získali, ani kdo je komu předal, ale jak se tyto vědomosti šířily mezi tak vzdálenými kontinenty. Protože pokud je nemožné uvěřit v náhodu, jakou ukazují mýty, je stejně tak nemožné pochopit její cestu, pokud se nezamyslíme nad jinou podobou minulosti lidstva.