Vimana - létající stroj popisovaný v Indických védách, který umožňovl i meziplanetární lety.
Koncept létání pocházející z Indie svým stářím převyšuje koncepty bratří Wrightů, kteří jsou považování za průkopníky v oblasti létajících strojů těžších než vzduch, o tisíce let.
Na tvorbě knihy se podílali dva vědci - Anand Weddings Ameya Jadhav, kteří ji představili během vědecké konference pořádané univerzitou v Bombaji.
Středobodem jejich práce je Maharshi Bharadwaja, jedna z nejvelkolepějších ság starověké Indie. Bharadwaja údajně podle ságy dosáhl veliké inteligence a byl schopen velice silné meditace. Byl jednou nejvýznamnějších osob své doby. Jeho sága mimo jiné popisuje i avioniku, která je mnohem vyspělejší než ockoliv, co máme dnes k dispozici.
Badatelé věří, že Bharadwaja zanechal více než 500 návodů popisujících do detailu avioniku a dalších technologie, které byly v jeho době na Zemi přítomné.
Autoři nicméně zároveň dodávají, že současný rukopis těchto technologií popisuje jen asi 100 až 120. Jsou přesvědčeni, že ostatní záznamy a poznámky byly rozkradeny cizími vládci, kteří podnikali nájezdy od Indie aby získali tyto technologie, mohli je studovat a na jejich základně vyvinuli vlastní technologie, na kterých sotjí svět i v dnešní době.
Tyto zprávy zdá se podporuje i Vaimānika Shāstra, sánskrtský text ze začátku 20. století, který detailně popisuje letecké technologie a tvrdí, že vimany zmiňované ve starověkých védách byly ve skutečnosti vyspělé aerodynamické létající stroje, podobné dnešním raketám, schopné meziplanetárních cest.
Tento text byl objeven v roce 1952 G. R. Josye a obsahuje přes 3 000 veršů rozdělených do 8 kapitol. Vimany podle tohoto textu údajně používaly ke svému pohonu "motory se rtuťovými víry", jejichž princip fungování by měl být podobný dnešním iontovým motorům.
Autoři knihy tvrdí, že popisované létající stroje byly shcopné cestovat mezi zeměmi, kontinenty a planetami. To podle nich dokazuje, že technologie ve starověkém světě byla velice vyspělá a překonávala naší současnou technologii. Také to znamená, že v průběhu let taot technologie zmizela, a to nejen z reálného života, ale i z knih a textů.
To, co autoři knihy předkládají, je skutečně neuvěřitelné, zejména proto, že jejich tvrzení jsou opřená o solidní vědecká fakta. Mnoho vědc na konferenci bylo jejich tvrzeními doslova ohromeno. Víceprezident univerzity v Bombaji, Rajan Welukar, řekl: "Není sice důvod věřit všemu, co je psáno ve védách, ale rozhodně to stojí za další výzkum."
Co když dávné civilizace omylem považovaly návštěvníky z jiného světa za bohy?
Při studiu starodávných létajících strojů nicméně narážíme na velice rozporuplné výsledky.
V roce 1974 prováděl Indický věděcký institut v Bangalore studii, při které zjistil, že stroje těžší než vzduch, které popisuje Vaimānika Shāstra, jsou z aerodynamického hlediska nepoužitelné.
Navzdory tomuto faktu je však stále řada výzkumníků přesvědčena o tom, že popisy těchto strojů jsou ve skutečnosti stavebními plány vysoce vyspělých létajících strojů. Někteří z těchto badatelů pak vehementně pátrají ve starých knihách po náznacích dalších technologií, které překonávají ty dnešní.
Deník Mumbai Mirror také citoval kapitána Ananda J Bodase, který řekl, že "dnešní věda je nevědecká", protože považuje věci, které nezapadají sto nám známých faktů, za nemožné, místo aby je detailněji zkoumala. Déle také uvedl, že "Definice létajícího stroje ve starověkých védách, nebo spíše ve starověké Indii je stroj, který je schopen cestovat nejen z jedné země do druhé, mebo mezi kontinenty, ale i mezi planetami."
"V tehdejší době byly létající stroje obrovské a mohly se pohybovat do stran i dozadu - narozdíl od našich dnešních letadel, která jsou relativně malá a dokáží se pohybovat pouze vpřed."