Byla to jedna z nejobávanějších zbraní starověku. Její složení zůstává vědcům stále záhadou, nelze ji okopírovat, a je známá pod řadou jmen, jako "mořský oheň", "Římský oheň", "válečný oheň", "tekutý oheň", "lepkavý oheň" nebo "vyrobený oheň".
Tato záhadná starověká zbraň hořela na vodě, a podle mnohým byla dokonce zapalována vodou. Oheň bylo možné uhasit pouze několika konkrétními směsmi, nejčastěji pískem (který zabrání přístupu kyslíku potřebného k hoření ohně), silným octem a močí, které dohromady vytvoří chemickou reakci která redukuje hoření.
Řecký oheň nebyl zbraní která by se vystřelovala, byla to tekutá směs. Na moří byla vypouštěna ze sifonu, nicméně později byla upravena i pro použití v malých nádobách jako granát.
Zvláštní je, že ti, kdo viděli použití řeckého ohně v praxi, popsali že byl doprovázen "hřměním" a "spoustou kouře".
V průběhu historie lidstvo vytvořilo mimořádné množství různých zbraní s ohromnou ničivou silou, od prvních zbraní používajících střelný prach, po dnešní jaderné zbraně. Ale co se týče škod a hrůzy vyvolané v řadách nepřítele, jen málo zbraní upoutalo pozornost historiků tolik, jako právě legendární Řecký oheň.
Ačkoliv recept na Řecký oheň je nejspíš navždy ztracen, dochovala se alespoň iluminace zachycující jeho použití. [Wikipedia]
Obecně se věří, že to byl židovský uprchlík žijící v Byzantské říši, kdo "vynalezl umění střelby tekutým ohněm" během vlády Konstantina IV (668 - 685).
Složení této směsi je však záhadou.
Starověcí spisovatelé sice zaznamenávali jeho výrobu, ale jednalo se pouze o spekulace. Někteří z nich tvrdili, že řecký oheň byl směsí éteru, síry, uhlí, dusičnanu draselného, terpentýnu a dokonce pryskyřice z borovice.
Řecký oheň byl obávanou zbraní v celém starověkém světě, protože se lepil na kůži a šaty, hořel dlouho a při vyšší teplotě a na rozdíl o jakéhokoliv jiného ohně té doby hořel na vodě.
Údajně bylo jeho plameny možné uhasit pouze směsí moči, písku a silného octa.
Jeho složení bylo tak dokonale střeženým tajemstvím, že ti, kdo ho znali si ho odnesli do hrobu, což pravděpodobně znamená, že neexistují žádné písemné záznamy o jeho přesném složení, nebo postupu jeho výroby. Podle historiků byly jeho přísady, proces jeho výroby a způsob použití přísně střeženým vojenským tajemstvím.
Tato obávaná starověká zbraň byla vypouštěna pomocí vzduchových pump, výsledný efekt se tedy podobal dnešním plamenometům. Právě s touto zbraní Řecké lodě zničily Arabskou flotilu která zaútočila na Konstantinopol v roce 673. Podle mnoha historiků byl řecký oheň klíčovou zbraní Byzantské říše.
Řecký oheň byl připisován v kronikách sepsaných Theophanesem Kallinikosovi, což byl architekt a řemeslník z Heliopolis ve Fénicii, provincii tehdy okupované Muslimy.
Kalinikos uprch k Římanům, kde sestrojil zařízení vystřelující hořící substanci, s jejíž pomocí spálil Arabské lodě i s jejich posádkou a zajistil Římanům vítězství.
Autorkou jediného známého "receptu" na řecký oheň je Anna Komnenovna - Byzantská princezna, která poskytla popis zbraně poté, co byla použita k obraně Byzantské posádky v Dyrrhachiu v roce 1108 proti Normanům.
Oheň byl připravován tak, že z borovic a dalších konkrétních stromů byla sesbírána nehořlavá pryskyřice. Tato pryskyřice byla míchána se sírou a poté vložena do rákosových trubic, ze kterých byla muži vyfukována prudkým stálým dechem. Tímto způsobem pryskyřice chytne od ohně na konci rákosové trubice a padá jako ohnivý vír na nepřátele.
Nicméně historici se shodují, že tento popis je příliš zjednodušený a jedná se o pouhou spekulaci.