Skutečný příběh aztéckých křišťálových lebek

Pro mnoho lidí příběh aztéckých křišťálových lebek začíná a končí nejméně zapamatovatelným filmem o Indiana Jonesovi ze slavné série filmových počinů. Podle jiných ale mají křišťálové lebky mystickou psychickou a léčivou moc. Navzdory hollywoodskému divadlu a internetovému humbuku však nebyla z vykopávek nikdy vytažena ani jedna křišťálová lebka. Všechny křišťálové lebky jsou archeologické podvrhy.

A přesto je skutečný příběh těchto falešných křišťálových lebek plný intrik a záhad.

Jsou křišťálové lebky skutečné?

Ve významných muzejních sbírkách po celém světě najdeme mistrovsky vyřezávané a strašidelné křišťálové lebky nejrůznějších stylů a velikostí. Nejmenší z nich má velikost pouhého amuletu, zatímco největší je větší než bowlingová koule. Jejich půvab uchvacuje návštěvníky muzeí již po celé generace. I dnes si můžete některé z nich prohlédnout v muzejních vitrínách.

V 90. letech 20. století však antropoložka Jane Walshová z Národního přírodovědného muzea Smithsonian pojala ohledně těchto předmětů jisté podezření.

Jednoho dne doručila americká pošta do Smithsonova ústavu aztéckou křišťálovou lebku o velikosti fotbalové helmy od anonymního dárce. V dopise se psalo, že dříve patřila jistému mexickému diktátorovi. Kolega předal lebku Walshové, aby se o ni postarala. Věděla o historii lebek coby oblíbených muzejních atrakcí. A byla si vědoma i pochybností, které je provázejí, protože již jednu lebku vystavila v muzeu a to ji následně označilo za padělek. Když pak zkoumala nový přírůstek, všimla si hned několika podezřelých věcí, které ukazovaly na to, že se nejspíše nejedná o pravý artefakt.

"Byla příliš velká, neměla správné proporce, zuby a kruhové prohlubně na spáncích nevypadaly správně a celkově se zdála příliš zaoblená a vyleštěná," napsala Walshová a její kolega Brett Topping v knize Muž, který vynalezl aztécké křišťálové lebky: Dobrodružatví Eugena Bobana.

A když nakonec začala pátrat po pozadí dalších křišťálových lebek, objevila podivný vzorec podobností, který všechny křišťálové lebky spojoval.

Moderní vědecké analýzy také brzy ukázaly, že tyto křišťálové lebky byly broušeny moderními rotačními nástroji, přičemž v některých případech kámen pocházel spíše z Brazílie než z Mexika.

Věda o křišťálových lebkách

Walshová začala zkoumáním původu dvoupalcové křišťálové lebky ze sbírky Smithsonova institutu. Objevila se zdánlivě odnikud na konci 19. století jako součást sbírky, která se do muzea dostala z Mexika. A v katalogové kartě z 50. let 20. století našla analýzu, kterou provedl geolog William Foshag - odborník na mezoamerické vyřezávané kameny.

Foshagovo vyšetřování odhalilo, že předmět je "rozhodně padělek", vytvořený pomocí moderních nástrojů a technik výroby šperků. V trojici dokumentů, které doprovázely větší sbírku artefaktů, narazila také na potenciálního podezřelého, který se na tom podílel: muže jménem Eugène Boban. Dopis z roku 1886 tvrdil, že se tento muž pokusil prodat mexickému národnímu muzeu falešnou křišťálovou lebku.

Bobanovo jméno se nakonec objevovalo v průběhu celého vyšetřování. Jedna drobná křišťálová lebka, kterou vlastní Britské muzeum, má svůj původ u prestižní firmy Tiffany & Co. z New Yorku. Záznamy ukázaly, že ji partner společnosti koupil na Bobanově aukci v roce 1897. Znovu a znovu to vypadalo, že jejich detektivní práce vystopovala příběh křišťálových lebek do konkrétního časového rámce - od 60. do 90. let 19. století - a k jedinému muži, Eugenu Bobanovi. Ale kdo byl tento muž?

Boban a falešné mexické artefakty

Boban, Francouz narozený v roce 1834, byl doslova posedlý Mexikem a jeho historií. Nesčetněkrát tam cestoval a v průběhu let se nakonec stal archeologem pracujícím pro člena francouzské vědecké komise v Mexiku. Boban navázal přátelství s mnoha významnými archeology své doby a s velkým zájmem sbíral artefakty z celé oblasti. Prostřednictvím katalogů a výstav prodával koncem 19. století artefakty sběratelům a muzeím.

Přibližně ve stejné době si odborníci začali všímat padělků aztéckých a předkolumbovských artefaktů, které zaplavovaly muzejní sbírky. V roce 1886 vyšel v časopise Science článek, v němž byl odsouzen "obchod s falešnými mexickými starožitnostmi".

Muzea sama o padělcích nevěděla, ale zároveň nevěděla dost na to, aby je už během nákupu odhalila. Proto se stále častěji začala obracet na odborníky na danou problematiku. Když si Boban vybudoval pověst odborníka na mexické starožitnosti, kurátoři muzeí mu svěřovali zprostředkování obchodů. Nemohli si uvědomit, že jim prodává padělky - nebo že si křišťálové lebky vymyslel -, protože neznali aztéckou společnost dostatečně dobře. Boban právě na to vsadil a původ lebek se mu podařilo utajit pomocí falešných nákupních historií.

Kdo tedy lebky vlastně vyrobil? Walshová má podezření, že v mnoha případech je Boban mohl získat ze stárnoucích křesťanských kostelů v Mexiku, které vláda bourala. S jistotu se to nejspíš nikdy nedozvíme, zdá se však, že i sám Boban napověděl budoucím generacím o své spoluúčasti na sázce s křišťálovými lebkami, když v roce 1900 hovořil s novinářem.

Boban řekl: "Řada takzvaných předkolumbovských lebek z horského křišťálu byla vyrobena tak šikovně, že se téměř vymykala odhalení, a byla odborníkům některých hlavních evropských muzeí vydávána za pravé."

Věž lebek

Mezitím z Mexika proudily i skutečné archeologické artefakty. Vykopávky odhalovaly nové poznatky o Aztécích, civilizaci, která byla stejně vyspělá jako její současníci v Evropě. A muzea i soukromí sběratelé po celém světě toužili získat kousek z ní. Kurátoři sháněli předměty, které se jim zdály vzácné a exotické. Křišťálové lebky se zdály být dokonalým úlovkem.

Aztécká duchovní víra a obřady před staletími přikládaly lidské lebce velký význam. Vyřezávali zdobené lebky do kamene a zobrazovali své bohy, kteří nosili lidské lebky jako šperky. Když Aztékové obětovali lidi, vyrvali jim srdce a hlavy napíchli na kůl.

V letech 2015 až 2017 vykopali archeologové v Templo Mayor v Mexico City monumentální aztéckou věž, která má v průměru asi 20 metrů a byla postavena z více než 650 lidských lebek. Objev této věže s lebkami dokládá ohromující rozsah lidských obětí, k nimž docházelo v tehdejším hlavním městě Aztéků. Ukazuje také, jak byla jejich kultura posedlá lebkami.

Nebyli to ale jen Aztékové. Pokud se vrátíme ještě hlouběji do historie, lebky používali ve svých duchovních praktikách a umění také Mayové a před nimi Olmékové.

Mezoameričané byli také známí vyřezáváním ozdobných soch a obřadních předmětů z tvrdého kamene a drahokamů, včetně křišťálu. Jedním z nejkrásnějších příkladů jejich řemeslného umění je pár pohárů vyřezaných z křišťálu.

Otevřené otázky

Když se spojí předkolumbovská fascinace lebkami s technickou zdatností při tesání do kamene, může být pro někoho snadné uvěřit, že tito dávní lidé mohli lebky vytesat z křišťálu. A téměř 150 let tento podtext pomáhal řadě kurátorů muzejních expozic bez obav vystavovat křišťálové lebky, a to navzdory dlouholetým otázkám o skutečném původu těchto předmětů.

Teprve díky řadě výzkumů, jako byl ten Walshové, v posledních letech archeologové do značné míry dospěli ke shodě, že tyto křišťálové lebky jsou padělky. Někteří z nich je však stále čas od času vystavují, protože o ně veřejnost projevuje mimořádný zájem.

To však neznamená, že s tím nutně souhlasí všechna muzea. Na webové stránce Britského muzea, kde je podrobně popsána křišťálová lebka, která se dostala k nám prostřednictvím společnosti Tiffany & Co, obsahují poznámky kurátora celou řadu hypotéz o tom, odkud předmět původně pochází a jak byl vyroben, včetně poznámek o moderních nástrojích. Jako padělek všal vyloženě označena není.

"Dalších spekulací o původu a možném použití křišťálové lebky je celá řada," píše se na stránkách. "Otázka jejího původu zůstává otevřená."