Možná ještě zajímavější však je fakt, že ačkoliv bylo primárním cílem vytvořit "paprsek smrti", jedním z vedlejších produktů tohoto výzkumu byl objev radaru - výzkumu, který naštěstí nikdy nedospěl do zdárného konce.
30. léta 20. století byla neklidnou dekádou a Británie se v té době ocitla ve velice nejisté situaci. Hned za mořem získávala moc Hitlerova NSDAP a nacistické Německo budovalo obrovskou armádu a produkovalo množství zbraní přímo v rozporu v mírovou smlouvou z Versailles.
Letecká technologie se vyvíjela mílovými skoky už od první světové války, ve které prokázala svůj obrovský vojenský potenciál.
Stráž britského Královského letectva hlídá, zatímco němečtí technici shromažďují ukořistěné radarové vybavení FuMG 64 „Mannheim“ 41 T na letišti Grove v Dánsku.
Anglie byla po staletí chráněna vědomím, že jde o ostrovní národ s nejsilnějším námořnictvem na světě. Ale najednou se ocitla ve velice zranitelné pozici, protože letectvo vytvořilo novou hrozbu, kterou nemohl odvrátit ani oceán, ani námořnictvo.
Už za první světové války zažila Británie bombardování letadly a vzducholoděmi a britský ministr obrany si byl moc dobře vědom, že s přihlédnutím k pokrokům v letecké technologii by mohla být Británie naprosto ochromena soustředěným německým bombardováním.
Ministerstvo si uvědomovalo, že nejnovější letadla dokážou létat výše, než kam dostřelí pozemní protivzdušná obrana a že Německo je schopno vyprodukovat mnohem více letadel, než Británie. Země potřebovala zcela nový a možná i neortodoxní způsob obrany svého nebe. Výsledkem bylo hledání "paprsku smrti".
První funkční radarová jednotka, kterou zkonstruoval Robert Watson-Watt a jeho tým.
Ačkoliv se tato snaha mohla už tehdy, zejména s přihlédnutím k již tehdy dostupné literatuře sci-fi, zdát přitažená za vlasy, britská komise pro vědecké zkoumání protivzdušné obrany (CSSAD) založená ministerstvem obrany roku 1934 myslela tento úkol smrtelně vážně.
Jejich cílem bylo vyvinout zbraň, která by na dálku doslova usmažila piloty v jejich strojích, spustila bomby, které letadla nesla nebo letadla rovnou sestřelila z nebe. To vše na velkou vzdálenost.
Tento nápad se ovšem nezrodil jen tak z ničeho. Už ve dvacátých a během třicátých let kolovaly zvěsti o tom, že nacistické Německo na podobné zbrani také pracuje, nebo ji už dokonce vyvinulo. Tato zbraň měla být schopná spálit celá města nebo zabít všechny jejich obyvatele během několika vteřin.
Britští poslanci měli za to, že pokud Německo takovou funkční zbraň vlastní, měli by na ní britští vědci začít pracovat také.
Už tehdy navíc prosakovaly zvěsti o tom, že geniální vynálezce Nikola Tesla takovouto zbraň také postavil - zbraň, která dokázala vysílat koncentrovaný paprsek energie. Nazýval jí Teleforce, nicméně nikdy nepostavil plně funkční prototyp, zejména kvůli nedostatku financování. Veškerý výzkum týkající se tohoto tématu byl navíc po jeho smrti zabavenou americkou vládou, o jeho případném úspěchu se tak můžeme jen dohadovat.
Věž Wardenclyffe, kterou Nikola Tesla postavil na Long Islandu. Pomocí této věže chtěl demonstrovat bezdrátový přenos energie přes Atlantik.
Také další vynálezce, Harry Grindell-Matthews, tvrdil, že se mu podařilo zkontruovat "paprsek smrti" a to už v roce 1924. Jeho paprsek smrti údajně nejen dokázal sestřelit letadla z oblohy, ale dokázal také na dálku vznítit střelný prach a tavit sklo.
Grindell-Matthews později kontaktoval ohledně svého vynálezu britské Královské letectvo, ale jeho zařízení se ukázalo jako neúčinné a nikdy nebylo hromadně vyráběno.
Zařízení, které sestrojil britský vynálezce Harry Grindell Matthews, údajně dokázalo vytvořit paprsek smrti, jeho účinky však byly neprůkazné.
Komise CSSAD tedy dala dohromady tým vědců, který vedl oceňovaný chemik Sir Henry Tizard. Tento tým měl zjistit, zda je možné vyrobit elektromagnetickou zbraň nebo zařízení produkující svazek částic, který by fungoval jako "paprsek smrti" pro účely obrany nebe nad Británii.
Po několika letech intenzivního výzkumu však byl tým nucen konstatovat, že sestrojení takovéto zbraně je nemožné. Po tomto selhání výzkumného týmu se ministerstvo s celou záležitostí obrátilo na veřejnost.
Ministerstvo nabídlo sumu 1000 liber - v té době poměrně vysokou částku - komukoliv, kdo by dokázal sestrojit paprsek schopný usmrtit ovci na vzdálenost 90 metrů. Nabízenou odměnu tehdy samozřejmě nikdo nezískal.
Ministerstvo obrany se tedy v zoufalství obrátilo na britskou úřad pro výzkum rádiových vln. Ten dal dohromady tým pod vedením dvou mužů - Roberta Watson-Watta and Arnolda Wilkinse. Tento tým opět provedl pečlivý výzkum a stejně jako předchozí tým byl nucen konstatovat, že sestrojení takovéto zbraně je nemožné.
Ujistili však také ministerstvo, že je vysoce nepravděpodobné, že by Němci dokázali takovou zbraň vyrobit.
Během svého výzkumu si však Watson-Watt a Wilkins povšimli jiné věci. Rádiové signály stanice BBC, které ke svému výzkumu využívali, byly často rušeny letadly prolétávajícími poblíž vysílacích věží. Začali se tedy zajímat o to, zda by bylo možné blížící se letouny detekovat pomocí rádiových signálů. Sice nemohli postavit zařízení, které by bylo schopné tyto letouny na dálku zničit, ale mohli se pokusit je alespoň odhalit.
V únoru 1935 pak Watson-Watts a Wilkins představili svůj návrh systému na detekci přilétávajících letadel letectvu.
Ačkoliv zástupci letectva byli nejprve značně skeptičtí, po demonstraci, při které Watson-Watts a Wilkins dokázali sledovat pohyb prolétávajícího letadla (reprezentovaného zelenou čárou v katodové trubici) rychle změnili názor.
Nebyl to sice paprsek smrti, ale byl to geniální systém který umožnil Britům zjistit, že se blíží nepřátelská letadla ještě dlouho před tím, než dosáhla britského vzdušného prostoru. Tento nový systém byl pojmenován Radio Detection Finding (RDF). Ze začátku bylo jeho rozlišení a ovládání poměrně krkolomné, to se zásadně změnilo v roce 1940, kdy byl vynalezen magnetron.
Teprve magnetron udělal z radaru plně použitelný nástroj pro detekci nepřátelských letadel.
Tento nový vylepšený systém byl pojmenován Radio Detection and Ranging, z čehož vzešla zkratka radar. Díky radaru získala Británie zejména v začátcích Války o Británii obrovský náskok před útočícím Německem, které jen v této "bitvě" ztratilo 1184 letadel.
I dále pak radar měnil průběh války a také dalších desetiletí, která následovala po jejím skončení. A to vše díky z dnešního pohledu bláznivé honbě za paprsek smrti ze sci-fi románů.