Sonnengewehr, neboli sluneční dělo, mělo být zázračnou zbraní. [Wikipedia]
V roce 1977 byla Hvězda smrti George Lucase nejúžasnější věcí, jaká se kdy objevila na filmovém plátně a stala se světoznámou ikonou. Co už je známo mnohem méně je fakt, že během 2. světové války nacistické Německo pracovalo na podobné zbrani.
Německý fyzik doktor Hermann Oberth byl už od mládí inspirován knihou Ze Země na Měsíc od Jules Vernea. V době svého mládí pak tento fyzik prakticky vynalezl cestování vesmírem. Viděl daleko do budoucnosti a představoval si raketové lodě a vesmírné stanice, které by tyto lodě podporovaly. V roce 1923 pak publikoval knihu Raketa do meziplanetárního prostoru (The Rocket into Planetary Space) a v roce 1931 úspěšně vypustil raketu díky které prokázal, že tento prostředek může uniknout mimo zemskou atmosféru.
Jeho cílem bylo "dát životu příležitost všude, kde je to možné - osídlit všechny neobydlené světy, na kterých by mohl život prosperovat". Bez zajímavosti není ani to, že jeho studentem byl Wernher von Braun, otec amerického vesmírného programu, který nejen rozvinul nápady svého učitele, ale také od něj převzal filozofii mírumilovného využití vesmírného prostoru.
Jeho práce samozřejmě neunikla Nacistům a Adolf Hitler si uvědomil, že by jeho stanice mohla být zázračnou zbraní.
Hermann Oberth.
V jeho podání měla být stanice tvořena konkávním sodíkovým zrcadlem o průměru 1,5 kilometru, které by fungovalo jako obří lupa obíhající Zemi ve výšce více než 8 000 kilometrů nad rovníkem. Zrcadlo by odráželo sluneční světlo dolů na města a jiné cíle a tím by je spálilo na popel.
Reflektory by zachycovaly sluneční světlo, které by ohřívalo vodu a vzniklá pára by poháněla turbogenerátory poskytující stanici energii (fotovoltaická technologie přímo měnící sluneční světlo na elektřinu v té době ještě neexistovala). Uvnitř stanice by rostly pod fluorescenčními žárovkami stovky dýní, které by produkovaly kyslík. Posádka stanice by nosila magnetické boty, které by tak nahradily gravitaci. Menší raketové motory by pak byly využity k nasměrování celého disku na konkrétní cíl.
Stanice by byla postavena přímo na oběžné dráze za pomoci prefabrikovaných dílů vynášených raketami. Ve středu stanice by byl otvor, který by sloužil k připojení raket, který by zároveň obsahoval přechodovou komou skrz kterou by se posádka stanice mohla přemístit do rakety a naopak.
V disku stanice měl být kruhový otvor, který by umožňoval zakotvení rakety s posádkou. Posádka by se do stanice dostala skrz přechodovou komoru.
Celý projekt však byl provázen téměř nepřekonatelnými problémy. Rakety v té době neměly dostatečnou nosnost, což by znamenalo, že by vynášení dílů stanice a samotná stavba trvaly více než 50 let. Dalším problém bylo, že světlo odražené od stanice by stěží stačilo na to, aby v noci osvětlilo město a rozhodně by jej nemohlo spálit na prach, protože díky obrovské ohniskové vzdálenosti mezi stanicí a jejím cílem by byla většina odražené energie cestou pohlcena atmosférou. V neposlední řadě nebyl v té době raketová technologie zdaleka na takové úrovni, aby umožnila přesné zaměření paprsku světla.
Stanice by byla sestavena z prefabrikovaných dílů přímo na oběžné dráze.
Hitler si nicméně představoval, že třetí říše přetrvá více než tisíc let a že tak má na konstrukci stanice dostatek času a stanice může být dokončena až během 21. století, kdy se stane zázračnou zbraní, která pomůže Nacistům udržet si vládu nad světem.